Na křídlech hořících motýlů
15. 11. 2007
…ležela v bílém paláci, v zámku bez honosných obrazů, zlata a zrcadel. Na lůžku bez vyšívaného přehozu, obklopená závojem čirého smutku, který vycházel z jejího srdce. Tento palác nenesl jméno žádného šlechtického rodu, ani nad vraty nevisel bohatě zdobený erb…
Jen nápis: „Klinika svatého Jana“
Toho dne slunce spalo, jen občas vysvitl jeden unavený paprsek a pohrál si umazanými okenními tabulkami. V pokoji bylo strašlivé prázdno. Krom jednoho lůžka obyčejná nemocniční skříň, jedno umyvadlo prohrávající boj se rzí a jeden věšák, o jehož stabilitě by se dalo diskutovat. Žádné teplo domova, žádná radost. Však v její tváři chyběla už hezkých pár dní, pár týdnů.
Oči měla zavřené, ale marně se pokoušela usnout. Už dlouho neulovila jediný barevný sen, už dlouho se neprobouzela do radostných rán. Její rty ztratily barvu květů růže, její oči jiskru radosti, naděje a její tvář už pomalu zapomínala, jaké to bylo, když kouzlila jeden úsměv za druhým.
On odešel, ten, který měl klíč od jejího srdce. Ten, jehož slova hladila její duši, anděl veškerých dnů. Nemoc ale postupovala tak rychle, že už neměl sílu na slovíčka plná lásky, slovíčka, která choval v srdci do posledního okamžiku, do chvíle, kdy jej objala postava v černém plášti a odnesla jeho duši k soudům nejvyšším.
A v ten okamžik, v tu chvíli, ztratila tahle krásná princezna svou jiskrnou osobnost, chuť do života, radost z každého momentu všedních i nevšedních dnů. Teď byla sama, uvězněná ve vlastním těle, s duší bičovanou ostny, se slzami, které pálily jako plameny a s neviditelnou smyčkou, která se obtáčela kolem jejího hrdla.
Od chvíle, kdy její princ zemřel, ztratila dar slov, ztratila dar života. A ten se stal jejím prokletím.
Ciferník hodin oznamoval půl čtvrté odpoledne a do toho hrobového ticha jen občas zaklapalo pár kroků z chodby. Místností poletovala jedna dezorientovaná moucha, která přilétla z venkovního mrazu a občas sedla té smutné princezně na nos.
Když najednou - ozvalo se slabé zaklepání. Trochu nejisté, rozpačité. Princezna neměla sílu pootočit svou tvář a tak zaslechla jen, jak se dveře pomaličku otevírají. Koutkem oka sledovala pohyb nějaké postavy, která se podél stěny vkrádala do pokoje. Když se dostala naproti lůžku, zjistila, že jde o malou holku. Dívenku s blonďatými vlásky, dlouhými až do pasu, s pohublou, bledou postavou, s nádhernýma, velkýma, modrýma očima a lehkým úsměvem na rtech.
„Ty si tu celý den sama, viď?“ optala se jí nesměle dívenka a pomalu došla až k pelesti postele. Princezna ale neodpověděla, jako by její slova ani neslyšela.
„Maminka mě chodí každý den navštěvovat a kde je tvoje maminka?“ zeptala se dívenka o trošku jistěji. Ale ani teď jí princezna neodpověděla.
„Ty si zakletá? Znám jednu pohádku, kde princeznu zaklela zlá čarodějnice a ona nemohla mluvit“, pokračovala ta malá blondýnka.
Princezna jí tam nechtěla, samota jí vyhovovala a tak se z posledních sil pokusila naznačit jí mávnutím ruky, aby odešla.
„Něco ti chybí viď? Ale to se dá zařídit“, pousmála se ta malá a luskla svými prstíky. A to tělo, to princeznino tělo, kterým kolovala jen ta tupá bolest, najednou jakoby dostalo injekci bájné živé vody. Pomalu se dokázala na posteli posadit - tak, aby viděla dívenku lépe.
„Vidíš, nic to nebylo, stačí si jen trochu věřit. To mi říká babička každý druhý den“, pousmála se ta malá kouzelnice a nadobro jí opustil ten ostych, se kterým do pokoje vcházela.
„Jak, jak si to udělala?“, zazněla po dlouhých týdnech z úst princezny první, trochu zastřená slova. Dívenka se usmála a přejela rukou po upravené přikrývce.
„Nijak, všechna kouzla jsou uschovaná v nás“, dodala s úsměvem, ale přitom v tom bylo cítit něco tajemného.
„A kdo si? Do tohohle pokoje nikdo nechodí, co tady děláš?“ snažila se hned vyzvědět princezna, které po těle proudila síla, jakou už měsíce nezažila.
„Já jsem Alice, ale dědeček mi říká čertík. Víš, on má takový velký srandovní nos a hustý bílý knír“, vyprávěla dívenka.
„Tak Alice. Proč nejsi ve svém pokoji?“, pokračovala princezna v otázkách. Dívenka si ji měřila svýma velkýma očima a pak opět maličko nejistě vyskočila na kraj lůžka. Usadila se a se slovy, že se tam necítí dobře, se zadívala se princezně do očí.
„Nevidím v nich jiskru. Plamínky v očích jsou důležité“ pokračovala Alice a levým ukazováčkem rýpala do přikrývky.
„Moje oči už ale uhasila bolest. Jenže na to jsi malá, to nemůžeš pochopit“, odbyla jí princezna chladně a oči jí opět zaplavil příboj nakumulovaného zoufalství.
„Nemůžu? Nic není takové, jak to vypadá. Ty si taky neřekla půl roku ani slovo a najednou ti to zase jde“, podotkla dívka s úsměvem.
„Počkej, jak to víš? Jak víš, že jsem půl roku neřekla jediné slovo?“, zarazila se princezna a slzy jí přestaly téct. Pokojem, kde povětšinou voněla ta nepříjemná desinfekce a nebo lehce převařené nemocniční jídlo, rázem zavonělo cosi zvláštního. Jako příval teplého vzduchu při podzimním babím létu.
„Na tohle ti nemohu odpovědět. Ale vím, co tě trápí. Já vím, co se přihodilo“, na chvilku Alice zvážněla a vzepřela se na svých ručičkách, hledíc na princeznu zvláštním, zamyšleným pohledem.
„A kdo ti to řekl? Tohle přeci nemůžeš vědět, si úplně cizí holka!“, vykřikla princezna a ten nával hřejivého vzduchu zase rázem ochladl. Alice si přisedla blíž a po krátké chvilce ji chytila za ruku. Něžně, jako chytají maminky svá drobná dítka.
„Takhle tě držíval viď? Takhle ti bývalo moc krásně“, řekla dívenka stále poněkud zamyšleně. Princezna, která se dívala opět přes proudy slz ke dveřím, otočila svou tvář a zadívala se na tu malou ručku, která svírala tu její.
„Ahoj princezno, jak si se vyspala? - Tohle mi říkal, každý den, když jsme se potkávali. Strašně moc mi chybí!“, vyhrkla věty plné vzpomínek na okamžiky, které se už nebudou opakovat.
„Láska je pro mě mrtvá!“, dodala. Dívenka pustila její ruku a dostrkala se až na kraj postele. Seskočila na podlahu a prošla se po pokoji. Nejdříve k oknu, ze kterého se podívala vstříc šedivému nebi a pak znovu k pelesti postele, kde maličko nazlobeně uhodila pěstičkou do matrace.
„Prosím tě, podala by jsi mi sklenku s vodou?“, optala se jí princezna, kterou to množství slov po tak dlouhé době stálo hodně sil. Alice se znovu pousmála, tak, jako když ztratila v pokoji ostych a přicupitala k umyvadlu. Uchopila skleničku a natočila ji až po okraj křištálově čistou vodou. Udělala pár kroků, ale najednou se zastavila. Někde na půli cesty mezi postelí a umyvadlem.
„Víš princezno, čemu stojí za to věřit?“, zeptala se po chvilce. Teď ale neměla princezna na otázky náladu a tak Alici ještě jednou požádala, aby jí sklenku donesla. Jenže ta sklopila tvář k zemi a skleničku otočila dnem vzhůru. Voda se rozlila do všech směrů, do nepopsatelného obrazce. Jen, a to bylo zvláštní - sklenička byla tak malá a vody všude na zemi tak mnoho. A jako by jí stále přibývalo, takže za chvíli byla podlaha pokoje jako jedna velká hladina jezera. Kousek před postelí se začala voda rozestupovat a ze podlahy, z toho kusu betonu pokrytého linoleem, začal růst stromeček. Po chvíli to už byl stromek a z další chvilku strom. Do pokoje se začaly klenout dvoumetrové větve a na nich, pomalu rašily pupeny.
Za okny, jako by se slunce umoudřilo,
přeci jen toužilo ukázat svou tvář.
Ale ty pupeny se neotevíraly do krásných kvítků, vylézaly z nich desítky, stovky modrých motýlů. Krásných, jako nejmodřejší nebeský blankyt. Něžných, jako laskavé pohlazení po tváři. Létaly z místa na místo, až nakonec všichni začali obletovat kolem Alice. Ta zvedla svou tvář, v níž zářil nejkrásnější úsměv, úsměv ze srdce, vlídný, horoucí, nespoutaný projev radosti. Jiskrnýma očima sledovala, jak se motýlci prohánějí kolem a nadšeně jim nastavovala malé ručičky, aby si na ně sedali.
„Už znáš odpověď? Už víš, v co věřit?“, zeptala se princezny znovu. Ta jen seděla a nedostávalo se jí slov. Do pokoje se vkrádaly desítky slunečních paprsků, odrážely se na hladině jezírka ze sklenky a motýlci ji sedali do vlasů.
„Nevím, nevím zda je to pouhý sen, nevím co se to děje a ani v co mám věřit“, odpověděla zmateně. Když to dořekla, najednou se ti motýlci slétli k Alici. Šum křídel na chvilku ustal, stejně jako na chviličku zamrzl úsměv v dívenčině tváři.
„Věř, že láska nikdy nezemře, pokud to sama nebudeš chtít!“ odpověděla a všichni motýli se vznesli ke stropu a jeden po druhém začali hořet - jako plamínky svící. A dolů, dolů na postel s bílou přikrývkou a dívkou s bledou tváří, začaly se snášet lístky růží.
Rudé, jako krev zamilovaných srdcí. Tak rudé, jako nejkrásnější roj červánků za letních večerů. Dopadaly do jejích vlasů, na její ruce a hladily ji, jako kdysi ruce toho, kterého tolik milovala.
Alice sledovala její tvář, její rty, které zase dostávaly živou barvu. Oči, ve kterých se pomalu rozhořívaly ty plamínky, o kterých ji vyprávěla babička. Když dopadl i poslední lístek, přišla pomalu k princezně vysvobozené ze zakletí, pohladila ji po tváři, kterou už nepálily slzy bolesti, ale hřály slzy naděje.
„Dokud máš naději, plamínek ve tvé duši nikdy neuhasne“, řekla ji a princezna, nadšená a unavená, pomalu usnula. Konečně se jí zdály krásné sny, konečně si na ní andělé zase vzpomněli. Když skončil ten poslední, pomalu otevřela oči. Před postelí už ale nestál motýlí strom, na posteli už nebyl ani jeden lístek růže. Byl to zase ten starý, opuštěný pokoj. Ale něco se přeci jen změnilo. Nebylo to v místnosti, nebylo to za jejími okny. Tohle bylo v ní. Našla něco, co se snažila nevidět, našla to, co nedokázala z žalu pojmenovat, našla novou naději.
I ozvalo se stejné zavrzání dveří jako minulého dne. Princezna otočila svou tvář s očekáváním, že do pokoje vejde Alice, aby jí poděkovala. Ale místo drobné dívenky vstoupil do místnosti urostlý mladík z údržby. Namířil si to přímo k netěsnící výlevce umyvadla a z brašny, kterou si nesl přes rameno, začal vytahovat nářadí. Když si všiml, že se na něj z postele divá rozespalá dívka, řekl: „Ahoj princezno, jak jsi se vyspala?“.
Princezna se usmála, tím samým úsměvem, se kterým uléhala v posteli plném rudých lístků. Do pár dnů byla schopná zase chodit, vrátilo se jí to, v co už ani nedoufala. Její první kroky směřovaly na „sesternu“. Musela vědět, na kterém pokoji může najít tu kouzelnou dívku, která jí pomohla zažehnout plamínek v její duši, v jejím pohledu.
„Alice? Ne, na tomhle oddělení žádnou Alici nemáme“, odpověděla ji hlavní sestra chladně a pokračovala v přerovnávání složek pacientů.
„Jste si jistá? Malá holčička, blonďaté vlásky a na košilce měla obrázky andělíčků," snažila se princezna popsat toho svého anděla.
„Je mi líto, nikoho takového tu opravdu nemáme“, ujistila ji sestra a princezna se vydala chodbou zpět na svůj pokoj.
„Počkej, vím asi koho máš na mysli" ozvalo se za ní. Byla to jedna z těch mladých sestřiček, co byly v nemocnici jen krátce. „Já jsem z oddělení onkologie a tam jsme takovou dívku měli," oznámila jí.
„Měli? A kde je teď?“, optala se princezna s nadějí.
„Zemřela, včera v půl čtvrté“, vznesla se tahle věta, jako mrak plný sněhových vloček, které vehnaly v princeznino tělo náhlý pocit úzkosti. „Ale víte co bylo zvláštní?" pokračovala sestra. "Ona až do poslední chvíle věřila, že se uzdraví."
Bylo to přesně 14 dní, když princezna opustila brány nemocnice a byl to přesně ten den, kdy telefonovala Alicině matce. Nepadlo příliš mnoho slov, jen jedna adresa. Hřbitova na kraji města, umístění hrobu, kde odpočívalo dívenčino tělo.
Zima slábla, blížila se jarní obleva a princezna seděla v autobuse městské hromadné dopravy. Dívala se skrze okno do ulic, na stovky lidí pobíhajících sem a tam. Mezi nimi viděla svou budoucnost, naději a očekávání, sny a přání. Za to všechno vděčila dívce, která se nějakým zázrakem dostala do jejího pokoje a předala jí naději, víru v to, čemu již věřit přestala.
Procházela lehce zasněženými uličkami pomníčků, chladných náhrobků, pod kterými odpočívaly vzpomínky - okamžiky vryté do věčnosti. Až došla k jednomu, posetému ještě čerstvými květy, věnci a svíčkami, kterým vítr zhasl plamínky. Vytáhla z kapsy krabičku sirek a jednu ze svíček zapálila.
„Tenhle plamínek jsi mi vrátila a já ti ho dlužím“, řekla a postavila svíčku pod její jméno vyryté do kusu kamene.
„Děkuji ti!“, dodala a na chvíli zavřela oči. Přeci jen ještě přišlo pár smutných slziček, slziček, které nechtěla, aby padaly na Alicin hrob. Když opět oči otevřela, uviděla, že na okraji náhrobku sedí malý modrý motýl. Nastavila mu prst a on se vznesl kamsi do nekonečných nebeských dálek, až tam, kde nad námi bdí všichni ti naši strážní andělé.
Děkuji Ti Světluško…
Motýlci
(SiskaD, 19. 11. 2007 0:09)